1982 Můj milý deníčku - kapitola první

XX. října 1982, kdesi v Československu

Tak jsem si koupila nový sešit v papírnictví a rozhodla se, že si OD TEĎ budu psát deník. A když jsem seděla v lavici, Tomáš se mi díval přes rameno, jakože co to dělám, a já jsem mu řekla, že si začínám psát deník, protože každý den se toho tolik děje, a až to budu někomu vyprávět tak by mi třeba nevěřil. A Tomáš mi řekl, že je to úplná blbost psát si deník, protože když ho někde nechám a někdo ho najde, tak mě vyhodí ze školy, leda že bych tam NEPSALA PRAVDU. A já jsem mu řekla, že teda PRAVDU tam ROZHODNĚ psát budu, a že jsou to moje myšlenky a názory a za ty mě nikdo trestat nesmí. A Tomáš řekl, že se teda pletu a ať si vzpomenu, co psali kluci v laboratoři na stroji, než jim to prófa sebral, a že mají ředitelskou důtku a že šerifa ho….no zajímalo, že to jsou jejich názory.

Jenomže já nejsem tak blbá jako kluci v naší třídě a když jsem v labinách a mám dělat protokol z měření tak dělám protokol z měření a nepíšu tam věty jako: Se Sovětským svazem na věčné časy, hlavně v posteli! nebo Buduj vlast posílíš mír a nas..ereš sám sebe. Stejně si myslím, že to schytali hlavně kvůli tomu vtipu o Husákovi:

Jde soudruh Husák se soudružkou Husákovou po Václaváku, když kolem projde jedna moc pěkná slečna v minisukni. I Husák okřeje a odváží se otočit. V tom mu Husáková vrazí facku přes celej ksicht. Načež se otočí i ta slečna a vrazí mu hned druhou z druhé strany.
Husáková se však na ni oboří: „Co si to dovolujete, bít mi muže?”
Načež slečna odpoví: „Promiňte, já myslela, že už to začalo.”

Tak třeba dneska nám naše třídní domlouvala při ruštině, že jsme jedna z nejhorších tříd v prvním ročníku, které kdy měla, a že na to že jsme na škole jen pár měsíců jsme se už předvedli a že nejsme u ostatních profesorů dobře zapsaní a že se to s námi potáhne a jestli chceme odmaturovat měli bychom se nad sebou zamyslet a sekat latinu, protože to jinak nedopadne dobře. Mluvila asi dvacet minut, což bylo fain, protože ruština krásně utekla a třídní nám nestačila dát tolik domácích úkolů jako obvykle, neb jsme tak tak probrali učivo. Miluji, když chce působit jako naše mamka a vůbec jí to nejde.

Asi jí naštval ten incident v dílnách a to jsem Tomášovi taky řekla. On mi řekl, že za to vůbec nemohl, protože když ten hasící přístroj upustil, ventil se sám od sebe utrhnul a pak už nešel vypnout.[1] A já jsem Tomášovi řekla, že alespoň nemusel celou dobu mířit proudem vody na profesora Krejčiříka, který byl ve finále mokrý jak myš. Tomáš se mě zeptal, jestli si myslím, že by bylo lepší, kdyby teda mířil na mě. To jsem si nemyslela. Proud vody se od Krejčiříka odrážel jako gejzír, takže jsme stejně byli mokří všichni i lavice i stěny i podlaha.

 Když vešel šerif do dílen zkontrolovat proč je u nás takový řev, nevěřil tomu, co viděl. Ptal se Krejčiříka, co se tu stalo, ale ten nebyl schopný mluvit (asi šok), jenom zvedal pravou ruku a zase jí spouštěl a vydával podivný zvuk, něco jako : Hvouu….hvouuuuuuu. Šerif mu otcovsky položil ruku na rameno a hned jí zase stáhnul, protože ji měl mokrou. Krejčiřík vypadal, že nás chce všechny zabít. Šerif vypadal, že by se k němu s chutí i přidal, ale ví, že nesmí. Řekl Krejčíříkovi: „Pojď Tondo, mám v kanclu vizoura.“

A nám šerif řekl, že za trest musíme zůstat v tom mokrém oblečení po zbytek vyučování a že máme vyřídit školníkovi, ať to uklidí. Losovali jsme, kdo to zajde školníkovi říci, protože šerif je proti našemu školníkovi čajíček a bylo jasné, že tak lehce to u školníka neprojde. Vyhrál Petr, chudák!

Když jsme vešli do třídy, kde už na nás čekal matykář profesor Mikulenka, ten hned viděl, že z nás kape voda a zanecháváme mokré stopy na podlaze, vyvalil oči a začal ječet, že to je tedy vrchol, že všichni vypadáme jako bychom právě vylezli z kanálu, a že podle školního řádu máme do výuky chodit řádně upraveni a že všichni zůstaneme po škole a dostaneme tak zabrat, že nás ty legrácky přejdou, a že z něj si nikdo šprťouchlata dělat nebude. A Mirek mu řekl, že ve školním řádu nic není o tom, že musíme do hodiny chodit v suchých šatech, a že on Mirek to ví, protože ten školní neřád četl (pochybuji, že ho četl a v jeho případě pochybuji, že vůbec umí číst). „Co jste to řekl?“ řval Mikulenka „Neřád jste tady jedině vy!“ A to už Alena nevydržela a řekla Mikulenkovi, že jsme tu na VÝSLOVNÝ příkaz šerifa (ona samozřejmě řekla ředitele), a bylo vidět, že o tom Mikulenka chvilku přemýšlí, protože Alenka je milá, hodná holka s modrýma očima a hóóóódně krátkou sukýnkou, která se jí v tu chvíli lepila k nožkám a zadečku a asi neměla důvod mu lhát, protože proč by jinak šla do hodiny s rozmazanou řasenkou a splihlou trvalou. Ale asi Mikulenka nechápal, proč by šerif chtěl, aby studenti chodili po škole a kapala z nich voda.

Mikulenka vystřelil ze třídy se slovy, že všechno má své meze a že i ředitel se musí chovat slušně ke svým podřízeným. Vrátil se za dvacet minut. Na očích a přitroublém úsměvu na jeho tváří bylo vidět, že těch vizourů bylo víc. „Kdo potupně pokropil toho hajzlíka Krejčiříka?“ koktavě se ptal. Všichni víme, že ti dva se nemají rádi. Krejčiřík je zarytý straník a předseda buňky KSČ na naší škole a Mikulenkova sestra emigrovala na západ. Tomáš byl nazván šikovným synkem a my všichni jsme sledovali škytajícího Mikulenku, jak se snaží vyřešit nějakou rovnici na tabuli, což se mu nepodařilo. Zlomil několik kříd, jednou málem upadl a stejně ji nevyřešil. Pak naštěstí zazvonilo.

Básnička na závěr:

Kantoři a žáci – věčný boj, kdo zvítězí a kdo má lepší zbroj?

Tužky, pravítka i lest je tady, kantoři marně hlídají hrady.

Všechny rány jsou povolené, zbraně jsou ostré ale hroty zaoblené

Pro dnešek vše.

PS: U oběda jsem viděla toho nejkrásnějšího kluka na světě!

ÚPS: Betyně někdo ukradl kalkulačku!

[1] Školení požární ochrany, aneb jak používat hasící přístroj.