Mám covid - den po dni

Jak to začalo? Jak vypadá lehký průběh? Fakt je to tak hrozné? Co odběr? Jaké mám příznaky ? Co pomáhá?

Tak jsem se dočkala. Já i můj manžel. Ano máme covida. Pro ty, co to zajímá:

Den nultý.

Nemocných přibývá. S kolegyní konstatujeme, že by bylo dobré onemocnět co nejdřív dokud jsou ještě volné postele v nemocnicích. Protože se může stát, že nakonec budeme ležet na karimatce u pokladen na nádraží, no co, alespoň je tam hezký výhled přes prosklenou stěnu. Jsem zodpovědný člen společnosti. Nosím roušku, při vstupu do obchodu používám desinfekci, na telefonu mám nainstalovanou e-roušku. Jo a taky jsem alergik a někde jsem četla, že alergici neonemocní covidem, protože virus nemá rád konkurenci, takže můžu zůstat v klidu.

Středa

Jsem v pohodě. Umývám okna u tchýně v bytě a věším záclony. Tchýně je na chalupě, a volá mi jak je tam krásný podzim, a že jsme měli jet také.

Čtvrtek

Jsem v pohodě. Umývám okna i v našem bytě, věším záclony. Uklidím i zbytek bytu a mám z toho dobrý pocit. Jo, a e-rouška je červená: „ Dne xy jste se setkali s osobou, u které bylo potvrzeno onemocnění COVID-19. V případě, že vás bude kontaktovat pracovník hygienické stanice, postupujte podle jeho pokynů. Pokud se u vás v průběhu 14 dnů od kontaktu s nakaženým objevily příznaky respiračního onemocnění, kontaktujte telefonicky svého praktického lékaře a řiďte se jeho pokyny.“ Blbost. Nic mi není.

Pátek

Jsme na hřbitově. Zdobíme hrob na dušičky a rozsvěcujeme svíčky. Je zima, mrholí, kruci měla jsem se lépe obléct.

Sobota

Nesu tvarůžky ve sklenici na balkón, protože i přes to sklo strašně smrdí. Můj manžel se mě ptá, co to proboha dělám, že nic necítí. Ptám se ho jak to, že nic necítí? a dávám mu přičichnout k tvarůžkům, k mému parfému, k jeho parfému, k voňavým svíčkám – nic. Můj muž nemá čich. Hledáme na internetu a potvrzujeme si, že je to jeden ze zásadních příznaku covidu. No potěš! Večer mě trochu bolí hlava a jsem unavená, jo včera jsem se měla lépe obléct.

Neděle

Vstávám s úpornou bolestí hlavy. Je to tupá, nepřestávající bolest. Hlava mi hoří a mám pocit, že mě bolí i vlasy. Na teploměru je 36,2. Nekašlu. Vleču se z postele do kuchyně a nemám ani hlad. Manžel je na tom obdobně. No budeme muset jít na testy. Otevírám aplikaci e-roušku a dle pokynů volám na číslo 1221, po pozdravu se ozve „plechová huba“, které mě informuje o tom, že linka je přetížená a ať to zkusím později, po sedmi pokusech to vzdávám. Volám na místní pohotovost. Pan doktor je milý, ale zní unaveně, asi nejsme jediní, kdo mu volá se stejně hloupým dotazem. Musíme počkat do zítřka, kontaktovat svojí lékařku a nechat se objednat na testy. Jdu si lehnout a prospím celé odpoledne. Budím se s příšernou bolestí hlavy, hlava mě hoří, bolí mě za očima. Beru si brufen, mžourám na zapnutou televizi a opět usínám.

Pondělí

Bolí mě hlava, bolí mě oči, bolí mě uši, bolí mě celé tělo, každý krok je utrpení. Voláme naší lékařce. Sestřička nás objednává na středu na testy a vypisuje nám karanténu. Společně vyplňujeme dotazník, jaké máme potíže a jestli tušíme, kde jsme se mohli nakazit. No netušíme. Dostáváme pokyny, co dělat a nedělat. Jednoduše zůstat doma, nikam nechodit, hodně pít a odpočívat. Při potížích brufen nebo paralen, případně volat a přesun do nemocnice. Manžel očuchává kde co a stále nic necítí. Oba dva voláme do práce a sdělujeme, že jsme v karanténě. Mají z nás „radost“.

Úterý

Setrvalý stav. Stejné příznaky, žádný kašel, žádná teplota. Dobré je, že zmizela moje alergická rýma. Jak ráda bych vyměnila kýchání za bolest hlavy! Ještě chvíli a změním se na úchyla, který mlátí hlavou do zdi a křičí: „ať to skončí, ať to skončí, ať to skončí!“ Moc nejím, nemám hlad. Celé dny piju čaj s citrónem a medem. Spím a spím, dvanáct hodin denně. Mám pocit, že bych měla něco udělat do práce, ale nejsem schopna ničeho. Večer ze zoufalství vytahuji z baru Fernet a nalévám jednu půlku sobě i manželovi. Zvolna upíjím. Zázrak! Hlava nebolí. Jsem v pokušení si dát ještě jednoho „panáka“ ale neriskuji a zvolna odplouvám do postýlky.

Středa

Den odběru. Jedeme autem do nemocnice. Za předním sklem máme na papíře napsáno COVID – 19. Od vstupní brány jsou rozmístěné cedulky se šipkami. Před odběrným stanem je jenom jedno auta před námi. Sestřičky v oblecích kosmonauta nás odvádí dovnitř do stanu. Jsou milé, ověří naší totožnost a samotný odběr je spíš nepříjemný, než bolestivý. Vypláznete jazyk, strčí vám špejli do krku a poté zakloníte hlavu a špejli vám strčí do nosu. Můj muž slzí a sestřička mu říká: „Víte kolik chlapů já už rozplakala?“ Jsme zpátky doma. Mám pocit, že jsem složila vagón uhlí a totálně vyčerpaná opět usínám. Po páté hodině dostávám SMS zprávu: „Dobrý den, výsledek testu PCR na COVID-19 u klienta xy je Pozitivní. Kontaktujte svého praktického lékaře nebo linku 1221. Dodržujte základní izolační opatření.“ Manžel obdržel stejnou SMS zprávu druhý den. Volám kolegyni do práce. Ta hýří optimismem a říká mi, že se to dalo čekat, protože já jsem od přírody pozitivní a je lepší být pozitivní na covid než na HIV J . Volám dětem, volám tchýni. Večer mě vyskakuje teplota, mám přes 38, beru si paralen, celý svět se houpe.

Čtvrtek

Voláme výsledky lékařce a ta nám vystavuje neschopenku. Na deset dní, pokud budeme na konci lhůty bez příznaků můžeme do práce, žádné nové testování už nebude. Stále je mi zle, nedefinovatelně zle, nejsem schopna přemýšlet, ani vyvíjet jakoukoliv smysluplnou činnost. Volá snacha, že má také pozitivní test. Volá kolega z práce s tím, že je s celou rodinou v karanténě a jdou na testy. Volá hygiena a trasuje mě i manžela. Odesíláme data přes e-roušku.

Závěr

Každý den je to o kousek lepší. O kousek. Nejvíc mě děsí ta únava. Jsem poměrně činorodý človíček, kterému stačí pět hodin nočního spánku. Nejsem zvyklá na to prospat 12 hodin denně a ve zbytku dne jen tak polehávat a nic nedělat. Nemám žádný kašel, žádné teploty. Zatím. Zůstávám pozitivní - doslova.  PS: manžel stále nemá čich….