Klepač

Pojďme společně zavzpomínat na doby, kdy svět byl ještě v pořádku. Kdy na každém dvorku stál KLEPAČ.

Vidím ho z kuchyňského okna. Stojí na dvoře jako zapomenutá relikvie mého dětství. Pamatujete? Říkali jsme mu prostě KLEPAČ.  Kovová konstrukce, přes kterou se přehodil koberec a člověk, tedy většinou muž do něj malým „klepačem“ mlátil  až se z něj prášilo, samozřejmě z koberce ne z toho pána. Tedy, dostat prach z koberce byl hlavní smysl klepače.  

Stál na každém dvorku, u každého bytového bloku. My děti jsme ho milovaly, nahrazoval nám prolézačky, byl místem našich dětských schůzek. Dalo se po něm šplhat, houpat se na horní tyči nebo prostě jen sedět na spodní tyči nebo kovové lavici a povídat si.  Občas se nám moc nezadařilo a z klepače jsme spadly, klepač byl kovový a bytelný a tak to končilo v lepším případě modřinou v tom horším zlomenou kostí nebo vyraženým zubem. Také jste slyšeli od maminky otázku:

„Proč jsi tam lezla?“

„No protože tam byla Dáša.“

„Musíš být všude tam, kde je Dáša? A kdyby Dáša skočila z okna, tak bys skočila taky?“ – tím diskuse většinou končila, na to neexistuje odpověď.

Už za mého dětství byly samozřejmě vysavače téměř v každé domácnosti. Vysávalo se během pracovního týdne, ale převládal názor, že čistý koberec je jenom ten, který byl proklepán na klepači, a čistotná hospodyňka nenechala koberec bez pořádného vyklepání. Podezřívám moji maminku, že čistota koberce byla druhořadá, ale potřebovala se během víkendového dopoledne zbavit tatínka aby: „nečuměl furt na tu bednu a nekecal jí do všeho, co dělá, když vaření svíčkové vůbec, ale vůbec nerozumí“.

Klepač byl nejvytíženější v sobotu ráno, v neděli už muselo být doma čisťoučko, aby to kafíčko s buchtou chutnalo. Každé sobotní ráno pánové různého věku postupně vycházeli ze vchodů a přes rameno nesli stočené koberce. Přehodili koberec přes klepač a začali do něj mlátit (klepat) malým klepačem tak dlouho až už se z koberce neprášilo. Ti poctivější koberec obrátili a celou proceduru opakovali.

Zdálo by se, že klepač sloužil jen k vyklepání koberců, ale já to tak nevidím. Byl jakousi oázou klidu, potvrzením, že zavedený pořádek světa funguje (maminky měly klid na vaření a tatínci měli pocit, že jsou užiteční a doma nepřekáží), místem setkávání. Občas se stalo, že se před klepačem vytvořila fronta. Na klepači visel sousedům koberec a tak bylo potřeba počkat, prohodit pár vět o počasí, fotbalu nebo dětech, dát si cigárko o filosofovat o životě.

A podle mě měl klepač ještě jednu nepominutelnou vlastnost. Mírnil lidskou blbost. Když mlátíte vší silou do koberce tak si můžete představovat, že místo koberce bušíte do nenáviděného šéfa, tchýně, protivného souseda nebo někoho, kdo vás prostě štve. Báječná náhrada boxovacího pytle! A tak zatímco by to šéf v pondělí hned schytal a dozvěděl by se, co si o jeho příkazech asi tak myslíte, nebo byste řekli tchýni, že je podrývačská mrcha a ta její psí bestie nemá žádné vychování, tak po dvaceti minutách strávených při klepání koberce jste došli k závěru, že byste se na to mohli…. Svět byl opět v pořádku, šéf byl v podstatě chudák - bo ta jeho ho podvádí a tchýně prudí, protože je sama. Meditace prací.

Chybí mi klepač…. Klepače už nepoužíváme… Všechno je rychlejší, všechno je automatizované i vysavače. Rychleji mluvíme a píšeme než myslíme a uvažujeme. Svoji nespokojenost a naštvání řešíme tak, že sedneme k počítači a píšeme komentáře ….. o tom jak je ten Franta úplně blbý, jak ta „celebrita“ ztloustla a v těch šatech vypadá jako manda…. Štve nás jiný názor. Jiný názor nevnímáme jako prostor k diskusi, ale jako nepřátelský akt, který je třeba řádně zesměšnit a sami sebe utvrdit v tom, že my a jedině my máme ten správný náhled na cokoliv.... žádná komunikace z očí do očí, jen obrazovka a klávesnice.... jsem sama jiná ?

Dívám se na zprávy na i-dnesu …..ti mě zase naštvali !! No nic,  beru koberec a jdu hledat klepač!